Daniela Němcová

 

small 4Dana Němcová je žena, která stojí momentálně v čele souboru a nejen to. Svým hereckým pojetím a nadšením strhává k lepším výkonům i další členy amatérského souboru Divadélko U Zvonu. Divadlo začala hrát ve dvaceti letech,

pak přestala. Minulý rok se na "prkna" vrátila. Stýskalo se jí..

 

 

Po odchodu dosavadního principála Matěje Pomahače z funkce, si jeho povinnosti přebrala Ty. Jak se cítíš v nové roli?

Mám-li to říct naprosto upřímně, tak se cítím jako nahý v trní, protože tato funkce je velice časově náročná a nejen to. Musím spoustu věcí znát a vědět. Navíc, jak už říkal Matěj, omezuje to člověka ve zkoušení a hraní. Na druhou stranu, když se pak něco povede, je to role velice příjemná.

Vraťme se do minulosti. Jak jsi se vlastně dostala k hraní?

 

Když mi bylo asi dvacet let, což je bohužel už docela dávno, tak jsem pracovala v Sigmě Modřany a tam byl ochotnický soubor, kde jsem začala hrát. Jmenovali jsme se Divnezvadlo a hráli jsme pohádky. Byla jsem tam asi tři roky.

A proč jsi potom přestala?

Protože jsem se potom vdala, odstěhovala na Kladno a pak přišli děti a už nebyl čas.

 

A z jakého důvodu jsi se na "prkna, které znamenají svět", vrátila?

 

Tak děti už jsou větší, už je trochu více času a hlavně se mi začalo hrozně moc stýskat. Měla jsem v sobě prázdnotu. Něco mi chybělo, něco co mám ráda a co mě baví. A to bylo divadlo.Takže jsem se rozhodla,že to zkusím. No, měla jsem z toho docela strach. Když jsem viděla to hejno lidí kolem šestnácti, sedmnácti, tak jsem si v duchu říkala, co tady, sakra, chceš?No a teď jsem moc ráda.

To by mě taky zajímalo. Náš soubor má poměrně nízký věkový průměr. Jak se s tím vyrovnáváš Ty?

Skvěle!Vůbec mi to nevadí. Jednak mi vůbec nepřijde, na rozdíl třeba od mé dcery, která je starší než drtivá většina lidí s kterými hraji, že jste tak hrozně moc mladí a jednak mě osobně to moc pomáhá. Kdybych třeba hrála někde v domově důchodců, tak bych možná trochu zblbla a začala stárnout mnohem dřív než je to nutné. Mezi Vámi je to skvělé. Nebyl vůbec problém zapadnout a nějak mi připadá, že se úplně stírá věkový rozdíl mezi námi, což je pro mne obrovský plus. Prostě Vás nepovažuji za své děti, ale za výborné kamarády.

Takže u nás mládneš?

Mládnu! A někdy mám pocit, že jsem opravdu nedospělý puberťák (smích).

A jak Ti sedí role Harlekína ve Lháři, v naší připravované hře od Carla Goldoniho?

Perfektní! Myslím, že je to nejkrásnější postava ve hře. Opravdu jsem si přesně tuhle roli přála. Jenom doufám, že diváci přijmou fakt, že žena hraje mužskou roli. Ale já osobně jsem moc spokojená.

Myslíš, že Ti nebudou chybět pohádky?

Pohádky mi budou chybět, ale vzhledem k tomu, že jsem doposud hrála jenom pohádky, tak jsem ráda, že si zkusím taky něco jiného, tedy hru pro dospělého diváka. Ale na druhou stranu v pohádkách bych chtěla hrát pořád. Nejlepší by bylo, kdybych to mohla střídat. Jednou pohádku a jednou hru pro dospělé. Abych si užila dětí a zároveň abych si dokázala, že mám i trochu navíc.

Pověz mi, co tebe konkrétně na divadle táhne? Co je to za pocit?

Táhne? Asi to, že se člověk může schovat za určitou postavu a může se vydovádět, ale zároveň ví, že se problémy té dané postavy, jeho netýkají. Navíc já jsem vždycky se ráda předváděla. Hmm, tak asi to. Každou chvíli jsem někdo jiný.

A co tě odrazuje?

Já bych neřekla, že by mě něco odrazovalo. Asi vůbec nic. Mě to hrozně baví a dneska už mě ani nemrzí, že jsem to nedělala profesionálně, že jsem nedošla ke zkouškám, ačkoli jsem měla pozvánku ke zkouškám na DAMU. Dneska jsem ráda, že je to můj koníček a že k tomu nemusím přistupovat jako k práci, jako k povinnosti, protože to potom otravuje. Nebo možná, že by mě to neotravovalo, ale už jenom takové to, že musím…Je to zkrátka můj koníček, kterého dělám s láskou. A určitě chci pokračovat.

Když jsme tak u toho pokračování…Jak daleko si myslíš, že to můžeme dotáhnout my, náš soubor?

Celý soubor? Já si myslím, že to můžeme dotáhnout hodně daleko. Už dneska naše pověst stoupá, což je samozřejmě obrovská zásluha režiséra Valína, který svou jasnou koncepcí, autoritou a vůbec celkově svou osobností, dokázal dát souboru řád. Myslím, že věhlas si postupně dobýváme a že Divadélko u Zvonu bude jednou pojem.

Děkuji za rozhovorKristýna Bahenská

 

 

 

© Divadélko U Zvonu 2003